Čekání je u konce! Od září vzhlížíme v podstatě jen k jednomu utkání a tím je to, kdy se vrátíme domů, do Poruby. Původní termín návratu byl v půlce listopadu a tak, když bylo jasné, že tento termín není reálný, zachvátila většinu fanoušků spíš skepse, abychom stihli nějaká dobrá utkání u nás doma.

Kdybych měl shrnout setrvání v exilu ve Vítkovicích, asi by to byla jen negativa, proto již nemá cenu se k tomuto vracet. Jediným pozitivem byl blízký Lidl, kde se dalo o přestávkách občerstvit.

Hned po zveřejnění data prvního opravdu domácího utkání začíná odpočítávání dnů, plánování, polemizování nad návštěvou, novinkama atd. Pro mnohé byly Vánoce jen malý předkrm, ty pravé Vánoce totiž byly až v den samotného utkání. Bylo nám jasné, že tento zápas se nemůže obejít bez optické prezentace. Hodně dopředu řešíme, že je to prostě povinnost! Pravdou však je, že ještě pár dní před utkáním nevíme, co se bude tvořit a zda vůbec… Tři dny před dnem D se nakonec dohodneme. Tvorba je nakonec naplánovaná jak jinak než na poslední den. Je to už taková klasika, nikoho to snad ani nemůže překvapit. Ještě toho dne ráno nakupujeme materiál, barvy a míří se na stadion, kde se nakonec schází 8 osob. Většina se okamžitě dává do práce, probíhají náčrty, vyměřování. V tom zazvoní telefon, kdy na displeji svítí jméno Pavel Hinner, který zve dva zástupce k sobě na kus řeči. Probrala se dosavadní sezona, plány a nějaké nezveřejnitelné informace. Probíráme i případ posledních týdnu, role Honzy Puškára. Je nám sdělen pohled pana Hinnera s odůvodněním, že jej zastavilo zranění a nemoci, absence na trénincích atd. Je to jeden z pohledů a my samozřejmě známe i pohled z druhé strany, který bychom chtěli prostřednictvím rozhovoru s Honzou také zveřejnit. Po pár minutách se rozcházíme a jdeme pokračovat v práci.

Když jsme plánovali prezentaci, chtěli jsme zacílit hlavně na příslušnost k Porubě. Probíralo se hodně návrhů, nápadů, ale uspěl jen jeden. Symbol Poruby – Oblouk! Chystáme tedy siluetu této skvostné budovy a porubské dominanty a doplníme jej nápisem PORUBA, DOMOV NÁŠ. V plánu byly ještě dva jednoduché nápisy, ten první měl symbolizovat pietu za mrtvé horníky, kteří zemřeli před pár dny při výbuchu metanu. Druhý, od kterého jsme nakonec upustili, měl být nápis FLAŠAR VEN, který měl prezentovat náš názor na setrvání tohoto pána na střídačce. Nápis nebyl utvořen na popud pana Hinnera, že mu máme dát klid na práci a zbytečně jej nestresovat… I vzhledem k tomu, že to bylo první utkání po postupu, nakonec od tvorby upouštíme. Choreo se nakonec tvoří až do pozdních večerních hodin a část tvůrců ho dodělává ještě ráno v den zápasu. Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří se na tvorbě podíleli, zejména pak dvou fanatikům, kteří choreo projektovali. Ještě jednou velké díky!

Je tady dlouho očekávaný den a část fanoušků už je od rána pospolu a vyčkává na sraz. Ten je plánován dvě hodiny před úvodním buly, kdy se schází nejužší skupina Hannersdorf fanatics. Jak už je zvykem, setkáváme se na tradičním místě, kde se konzumuje docela velké množství alkoholu. Na všech je vidět velké očekávání, které končí kolem 17:00, kdy jdeme konečně ke stadionu. Před ním už je celkem dost lidí, zakupujeme lístky a sledujeme, jak se u pokladen tvoří nezvyklá fronta. To nám dodává velké množství sil, které budeme potřebovat.

Při vstupu na stadion nás uvítal nový fanshop, který klub po dvou letech slibů konečně zřídil. Sortiment není kdovíjak skvělý, ale zejména o šály byl docela velký zájem. Bude jen fajn, když porubských symbolů bude na stadioně jen přibývat a šála je přeci jen takový základ. Další novinkou, nyní už méně příjemnou, byl nový provozovatel bufetů. Když léta chodíte na hokej a vždy víte, že vám načepuje pivo náš oblíbený řidič, jak jsme mu říkali, pokecáte a dostanete skvělou klobásu, prostě je to už takový příjemný rituál. Najednou řidič nikde, pivo zdraženo z 25korun na 32 za desetistupnový Ostravar, pokus o klobásu za 60. Obsluha sice příjemná, ale už to prostě nebylo ono a už z principu do těchto bufetů chodit nebudu a upřednostním hospodu pod stadionem, kde bez problémů načepujou pivo do kelímku, za nižší cenu a hlavně Mustanga nebo dvanáctku Radegast. Bohužel tímto výčet zklamání neskončil, vše ale postupně.

Po vyvěšení vlajek, kdy po dlouhé době visí krom HF i další dvě větší, už část chystá hlavní prezentaci. Dle vyjádření klubu jsme čekali nějaké slavnostní otevření stadionu, při kterém jsme naše choreo chtěli vytáhnout. Trochu čekáme zradu a tak se nakonec dohodneme, že taháme při příjezdu hráčů na led. Byla to nakonec dobrá volba, jelikož žádná slavnost nebyla… Při příchodu na led nás zaráží, že nehraje klasická nástupovka, která tak nějak k Porubě už patří. Co víc, ozvučení stálo úplně za nic.

Na led padá puk a stejně jak hráči na ledě, tak i my jdeme do boje. Rozjíždíme podporu, dovolím si říci jednu z nejlepších za poslední léta. V první třetině se scházíme i ve slušném počtu, nutno říci, že očekávání byla ale ještě kapku větší. Každopádně všichni přítomní ze sebe dostávají maximum a v půlce třetiny je na některých vidět, že lapají po dechu. Nic se však nemění, jedeme na maximum dále! Na ledě první třetinu prohrávají hokejky 0:1 a nám začíná být trošku jasné, že návrat nejspíš výhrou neoslavíme.

V druhé třetině se v sektoru scházíme v menším počtu. Nevím, kde se část lidí vypařila, ale cca. 10 lidí už nepřišla. Pro mě nepochopitelné, po takové době si moci doma zafandit a někdo se na to prostě vysere. Být to jedinec, možná mávnu rukou, ale 10? Zamyslete se… Vyrovnáváme na 1:1, v sektoru to bouří, ale jen do chvíle, kdy zaregistrujeme znělku po vstřelení domácí branky. Kurva, to je znělka Vítkovic! Opět stejná pohádka. Posrat něco, co léta funguje, lidé to mají rádi, jsou na to zvyklí. Člověk by řekl, že to snad někdo dělá naschvál. Jak jsme se radovali, tak se z radosti stala nasranost. Pak hlasatel hlásí jméno střelce, které i přes nastražení všech uší prostě nerozumíme a aby toho nebylo málo, tak nás hlasatel vyzývá k jakési šaškárně z Vítkovic, kdy máme jak ovečky opakovat jméno střelce. To jméno budeme skandovat, když my budeme chtít! Není to narážka na nikoho, ani na jednoho s hráčů, ale máme zakořeněno, že vyvoláváme jména hráčů, kteří v Porubě už něco odehráli, propotili x dresů a nebo se blýskli nadstandartním výkonem. Mimochodem, nebyl i ten hlasatel vítkovický? Mám dojem, že v Ostravar aréně při našich exilech za mikrofonem byl.

Ještě v druhé třetine kluci dvakrát inkasují a rozhodujeme se porušit příměří s trenérem Flašarem a vyzýváme jej k odchodu z Poruby. Mnoho lidí se mě ptá na důvody. Přeci jen na ledě nehrají trenéři, ale hráči. Ano, svým způsobem je to pravda, ale odpovědnost za výkony nesou trenéři. A když neustále čteme, jak nemáme hráče, ale slibné hráče jsme poslali do háje, člověk se začíná zamýšlet. Když jeden hráč po zranění musí jen trénovat a jezdit do Orlové, zatímco jiní skoro ještě neuzdravení jdou hned hrát, tak tu prostě něco smrdí. Smrdí a mluví se ze všech možných stran, že hrají jen oblíbenci a kamarádi. Jsou i další teorie, ale ty zveřejnit nechci. Faktem také zůstává, že pan Flašar místo pokynů v šatně raději tráví čas venku u cigarety, při timeoutu stojí nad hráči a pokyny uděluje asistent. Fanoušek není jen ten, co má povinnost fandit. Má právo i říct svůj názor, když se mu něco nelíbí. Nejsme to jen my, hlavní skupina, která toto vše vidí. Možná kdyby ano, bylo by to jinak a nebyli bychom tak ostří. Ale Porubě obětujeme mnohdy čas, který bychom mohli věnovat rodinám, často utíkáme z práce, abychom stihli zápas, bereme si dovolené, když je výjezd, proto si myslíme, že máme právo na to dát najevo svou nasranost! Máme kvalitní kádr, dokonce si myslím, že jeden z nejkvalitnějších, tak kde je tedy problém?

Ve třetí třetině jde vidět na hráčích, že chtějí s výsledkem něco dělat, ale je to spíš zmar, snaha jim ale nejde upřít. Jsme rozhodnuti udělat pěknou děkovačku, ač chápeme, že náladu hráči nemají. Ovšem ještě ani nedotleskáme a podstatná část hráčů míří doslova úprkem do kabin. Nejprve nechápeme, co se děje, následně se pokřikem ptáme, kam odchází. Část se zastaví, zbytek nás má u prdele i přes výzvy svých spoluhráčů… Velké díky těm, co se vrátili, nesmírně si toho vážíme! Pokud hráče podporujeme i za špatného výsledku z plných sil, nezasloužíme si, aby jste se k nám otočili zády. Bohužel se to nestalo poprvé…

I na základě této flustrace jsme rozhodnuti, že půjdeme před vrátnici a počkáme na trenéry a některé hráče, abychom si něco vyjasnili, ale také zjistili, co se děje. U vrátnice nakonec jsme asi minutu a rozhodujeme se jít přímo do útrob stadionu, k šatně celku. Už v chodbě dáváme jasně najevo s kým chceme mluvit – FLAŠAR VEN! Trenéři přicházejí a zejména zmíněný pan Flašar působí dost nervozně. Překřikujeme se, sdělujeme svoje názory a dochází i na ostrá slovíčka. Naštěstí zůstává jen u slov a nedochází k žádnému fyzickému útoku, protože to by bylo naprosto kontraproduktivní. Chtěli jsme sdělit do očí, jak to vidíme, jaký zaujímáme postoj, nehodilo by se to takto zakončit a všechno tím zničit. Dali jsme najevo, že jej v Porubě nechceme a tak to cítí většina věrných po celém stadioně. Pane Flašare, mějte v sobě kapku cti a odejděte z Poruby! U kabiny promlouváme i s Markem Slavíkem a Honzou Kánou, s kterými promlouváme v klidu, chceme si vyslechnout jejich názory, ale je nám jasné, že musí stát za kabinou a svými trenéry. Rozcházíme se v dobrém, popřejeme hodně štěstí do dalších zápasů a odcházíme. Venku čeká velké množství policie, která ale nezasahuje a my můžeme v klidu jít do podniku pod stadionem, kde sklízíme velkou chválu od starších fans. Zhodnotíme si celé odpoledne, dorazíme hladinku alkoholu a rozcházíme se do svých domovů.

Závěrečné hodnocení je velice těžké. Prezentovali jsme se na naše poměry solidním choreem, v sektoru nás bylo víc, než ve většině utkání hraných v azylu, naše podpora byla nadprůměrná. Tento dojem však kazily výše uvedené přešlapy. Klub má ůdajně marketingového ředitele, rád bych věděl, co náplní jeho práce. Myslím, že jeho úloha, respektive dosavadní přínos, je nulový a klub tak vyhazuje peníze oknem. Vím o x lidech, co by tuto práci dělalo hlavou, kvalitně a ještě s láskou ke svému klubu! Přijde mi však, že o to zájem ani není… Zápas jde označit jako utkání Smíšených pocitů. Uvidíme, co na nás čeká ve čtvrtek proti Jihlavě. Obávám se, že tímto utkáním jsme ztratili další lidi, co už nepřijdou, ale třeba se mýlím a mýlit se rád budu…

Aktualizace 5.1.2018

Jelikož se zveřejnění reportu zpozdilo až do dalších utkání, je třeba podotknout, že v dalším zápase, s Jihlavskou Duklou už došlo ke zlepšení akustiky na stadionu a změně na původní znělku. Před utkáním nás v kotli navštěvuje hlasatel, který se chce domluvit, jak má postupovat při skandování jmen střelců Poruby. Sdělíme mu náš postoj, ten chápe a věc je vyřešena. Co bohužel nebylo vyřešeno a asi ani nebude, je provozování bufetů. Nechceme s nikým bojovat, neznáme pozadí, ale na utkání s Jihlavou jsem chodil dolů pod stadion na Radegast dvanáctku za krásných 28 korun!

Největší a nejradostnějsí změna přišla na trenérském postu! Duo Flašar – Vosa si sbalilo kufry a nahradila je na pozici asistenta legenda zdejěího hokeje Marek Pavlačka s hlavním trenérem Milošem Holaněm, který ale na utkání s Jihlavou přítomen nebyl. Bylo vidět, že tým dostal impulz a ačkoliv se prohrálo, viděli jsme na hráčích bojovnost!

Ač někteří mohli uronit nad odchodem trenéra Sršně slzu za léta, které v Porubě strávil, já vidím v celkové obměně jen pozitiva. Přeci jen za jeho éry se doslova zavřely dveře mladým porubským hráčům do áčka, cesta z juniorky do hlavního týmu byla v podstatě uzavřena a nemyslím si, že to bylo tím, že bychom talenty neměli, ale v hlavním týmu se s nimi neumělo nebo nechtělo pracovat. Přeji, určitě za většinu fanoušků, novým trenérům hodně štěstí do své práce!

V pondělí 7.1. hrajeme doma s Přerovem! K tomu není co víc dodávat, prostě jdeme fandit! Jebat Přerov!