Na závěr první čtvrtiny základní části nám los přisoudil kvalitní soupeře jak na tribuně, tak i na ledě. Než se pustím do podrobného reportu z posledních tří utkání, která byla prozatím vrcholem našeho působení v Chance lize, jen krátce se vrátím k azylovému utkání s Jihlavou. Toto utkání se hrálo v malé hale ve Vítkovicích, kde se s naší návštěvou cítíme lépe. Znova je na místě apelovat na vedení, aby přehodnotilo setrvání v Ostravar aréně! Po celý zapas fandíme tak nějak průměrně, ale díky dobré akustice nás to konečně i baví. Z Jihlavy přijelo asi 6 fanoušků, kterým se dává hned při vstupu do haly najevo, že tu nejsou nějak extra vítáni. Na stadioně je však dobrý kamerový systém a tak k ničemu vážnějšímu nedochází, krom nějakých slovních výměn a to i z politických důvodů, kdy se jeden Jihlavák doznává, že je S.H.A.R.P. (význam znají zasvěcení). Jihlavští vytahují i jednoduché choreo, snaží se fandit, ale slyšet je nejde. Ze stadionu odchází z obav o svou bezpečnost před koncen. Víme ze svých zdrojů, že budou na Stodolní, ale nahánět je po barech před policií se nám nějak moc nechce. Třeba příště…

Slavia – Poruba

Výjezd do Prahy máme vytyčen jako výjezd měsíce října. Přeci jen Poruba v Praze, to musí být zážitek. Asi ne každý to tak vidí a tak počáteční nadšení nějak postupně mizí, ale vše popořádku. Je jasné, že do Prahy pojedeme jedině vlakem! Sraz byl ve 12:00 na Svinově, ale opozdilci chodí až o půl hodiny později. Štěstí, že vlak měl zpoždění. Do odjezdu se řeší hlavně peníze, neboť někteří nějak nepočítali, že jízdenka bude stát 600 a tak se skládáme. Do vlaku nastupuje nakonec 14 Porubáků táhnoucích na Prahu. Číslo lehce smutné, hlavně z toho důvodu, že původně měl jet trojnásobek. Nekazí nám to však náladu, protože dalších 5 lidí na nás čeká v Praze. Cesta ubíhá rychle a to i díky velkým zásobám pití, kdy každý účastník zájedu nastoupil do vlaku s plnou taškou. Bohužel jsme nuceni se rozdělit do několika kupé, ale nějak se dáváme dohromady, což se ale nelíbí vůbec průvodčí, která je celou cestu značně nervózní. Ačkoliv cesta probíhá v klidu, bez řvaní a skandování, měla neustále problém, že jsme hluční. Čím blíž jsme k Praze, tím méně je chlastu a tak se musí dokupovat ještě ve vlaku, aby jsme to přežili. Za Kolínem už si říkáme, že teď už nás můžou vyhodit jen v Praze a tak ukazujeme průvodčí, že ta dosavadní cesta byla opravdu poklidná. Když začne nadávat a snažit se nás přervat (marný boj), je skoro pozvracena jedním z nás, kterému se z ní udělalo zle. Na výtky a výhružky, že si to uklidí odpovídá však dalším zvracením.

Vystupujeme na hlaváku, kde tradičně, jako všude, dáváme najevo, že přijela Poruba. V Praze nás mají ale všichni úplně u prdele a tak jdeme už v klidu do centra, kde naším cílem byl Sv. Václav a fotky u něj. Cestou jsme minuli ještě pochod Hare kršny, kde málem dochází k boji, ale vše nakonec proběhlo v klidu, krom zvrtnutého kotníku od kopnutí do jejich bubnu. Z Václaváku už míříme metrem a následně tramvají k Edenu, kde nás již čeká zbytek. Pozdravíme se, dáme se dokupy a jde se pro lupeny. Jelikož jsme kluci sympatičtí, tak nám nějaké holky darují dva lístky, které dáváme těm, co už nemají ani korunu. Kontroly zde nejsou nijak vyhrocené, navíc dnes žádné pyro netáhneme. První kroky samozřejmě míří do bufetu, kde nás ihned zarazí cena piva za 45 korun. Pivo dražší než párek, to se často nevidí!

Na zábradlí věšíme už tradičně dvě menší vlajky, HF a Poruba on tour. Zformujeme se za nimi rozjíždíme podporu, která snesla i vyšší měřítko. Bohužel na ledě to stojí za hovno, padá do naší sítě jedna branka za druhou a nepomohl ani hattrick Petra Kanka. Náš support tak ve třetí třetině skoro upadá, protože z hokeje skoro bolí oči a tak se bavíme zejména vyvoláváním střelců gólů zdejším hlasatelem, kdy každý střelec byl č.rák… Utkání končí 7:4, hráči děkují, pod sektor přichází zatleskat i oba trenéři. Dovolím si totiž tvrdit, že jsme vytvořili i v takovém malém počtu skoro domácí prostředí.

A domácí? Pro nás velké zklamání. Po celý zápas sice fandí, ale k nám je téměř neslyšíme. Ke konci tam pokřikují něco o jebání Ostravy, ale to bylo spíš komické. Po utkání jdeme na tramvaj, kdy tato cesta probíhá v klidu. Jakmile ale asi 10 slávistů nastoupí do tramvaje a dveře se zavřou, začnou z okýnek nadávat… To podtrhlo úplně dnešní tragédii. Trochu jsme čekali, že si nás bude chtít podat Sešívaná mládež, ale kde nic, tu nic.

Po cestě na vlak bereme útokem ještě vietnamskou večerku a pak už jdeme čekat na noční vlak. V něm už se jedna část baví popíjením, druhá spánkem a poslechem naprosto dementních písniček o třech slovech. Na Svinově jsme ve 2 ráno a každý si jdeme po svých. Co se týče kilometrové vzdálenosti, tak to byl náš nejdelší výjezd! Překonáme jej 27.10. cestou do Ústí nad Labem? Uvidíme…

Poruba – Přerov

Čekání na Přerov je u konce! Tři roky se na tento zápas čekalo! Sobotní termín navíc slibuje i dobrou účast na obou stranách. Dáváme si sraz víc jak hodinu před samotným utkáním, s tím, že bychom chtěli monitorovat hosty, kteří přijedou auty. Na srazu se nás schází asi 40, z toho polovina našich přátel z Havířova, kterým tímto děkujeme za podporu! Kolem stadionu se však nic neděje a tak za policejního dohledu míříme na stadion.

Na zábradlí věšíme na tento zápas 3 vlajky – Porubáci, HF a svou zástavu věsí i Mladá zvěř z Havířova. V kotli se nakonec schází asi 50 lidí, což je zatím nejvyšší počet v této sezóně. Spíkr si na tento zápas vybral místo na chodníku pod sektorem a od začátku se záčíná fandit z plných plic. Netrvá dlouho a už si oba tábory začaly vyměňovat pokřiky, co si kdo o kom myslí. Zatímco Přerov vyzýval, ať přijedeme k nim (nebojte), my jim odpovídáme, jaká že jsou pro nás šlechta.

Každý si asi musel všimnout, že pořadatelů bylo na utkání opravdu málo. Mimochodem ochranku nenajímá náš klub, ale Vítkovice. Když začíná přestávka, tak jsou mezi námi a Přerovem jen !!2!! pořadatelé, což je pro některé jako červený hadr na býka a rozbíhají se na hosty. Někde se ještě najde jeden ze security a tak je brání 3 lidi. Nebyl to ale náběh tak fanatický, jak by si někdo mohl myslet. Důvod je asi ten, že všichni zdejší měli v hlavě lehký pud sebezáchovy, kdy si byli vědomi kamerového systému, který ve zdejší hale monitoruje skoro každý prd návštěvníků. Výsledkem tak bylo, že nepadla snad ani rána.

V další třetině se přesouvá jeden člověk do sektoru Přerova, aby tam stál po boku přerovských a číhal na vlajku. Přerovu nebylo vůbec divné, že tam mají cizího člověka, avšak když už podruhé v historii byla vlajka Přerovská šlechta v našich rukou, opět zůstala v rukou svých majitelů, tentokrát však roztrhnutá.

Na ledě to je opět ze strany červenobílých katastrofa a další prohra. V takovém zápase to mrzí dvojnásob a je vidět, že některé fanatiky chodící podporovat každý zápas už to začíná srát! Těžko říct, zda to je taktikou, ale chybí tam jakákoliv bojovnost, dravost, dohrání soubojů. No nic, tohle si musí zhodnotit činovníci v klubu.

Z Přerova přijelo asi 60 lidí, fandí po celý zápas, často i dost hlasitě a tak má utkání na tribuně opravdu náboj. 

Po zápase míříme na vlakáč do Vítkovic s tím, že odtud vyrazí Přerov na cestu zpět, policie je však cpe do tramvaje a vede je na Svinov, načež většina reaguje rychlým přesunem právě tam. Na Svinově je přítomno velké množství policie, ale i tak ze strany Přerova na nás letí nějaké ty flašky, na což část našich reaguje útokem. Ten však zastavuje policie a zatýká na naší straně dva lidi. Poté už hanáci odjíždí a zavládá klid. Ještě jednou velké díky do Havířova! Poruba&AZ!!

Poruba – Prostějov

Akční týden završilo utkání s Prostějovem, který avizoval výpravu autobusem. Ačkoliv novodobé vztahy Poruby a Prostějova nebyli nijak vyhrocené, v poslední době tomu je jinak. Bylo léto, tuším roku 2015, a my se vydali v 10-ti lidech do Prostějova na přátelák. Jak už to tak bývá, přistála k nám nějaká ta šála hned po příjedu. Na stadioně jsme pak osloveni zdejšími, jestli se nechceme projít do nedalekého lesíka, což bez váhání přijímáme. V lesíku jsme si dali závody, kdo nasbírá víc hub, který vítězí suverénně domácí. Po cestě zpět na stadion kecáme, seznamujeme se, zejména s mladšímu, domácí nás zpět protáhnou na stadion a po zbytek dne nás na jejich území nechávají volně pohybovat. To bylo za poslední léta jediné naše setkání, tudíž to nějak nekoresponduje s pokřikem PV ve středu u nás, kdy křičeli ,,přijeďte už k nám!”. My přijeli, přijeli jsme v hrstce a ještě jsme se bez keců s vámi šli projít do lesa. A co vy? Šli by jste u nás na procházku do lesa, kdyby jste přijeli v takovém počtu?

Já myslím, že nějaký čas nás pak nezajímal Prostějov, tak jako my nezajímali je. Změna nastala ve chvíli, kdy se na veřejnost dostalo info o přátelství Poruby a Havířova. A tak jednoho zimního dne přijíždí autobus z vyslanci z Hané na náš výjezd, aby udělali bububu. To se jim povedlo, téměř všichni utekli, zbytek dostal tlučku. Proč o tom píši až teď? Protože neustále to hanáci chtěli slyšet, chtěli číst. Tak zde to máte černé na bílém. Prohnali jste děti a normály, respekt vám! 

Nyní už ale k samotnému zápasu. Okolo stadionu je vidět, že to policie bere vážně, všude hlídky. Dáváme si opět sraz kousek od stadionu a míříme společně na stadion. I na tomto utkání dnes nechybí pár přátel z Havířova, dnes však většinu času netráví v kotli, ale na velké tribuně.

Formujeme se za vlajku až po úvodním vhazování, jelikož lístky prodávala úplně dementní kráva, která nejen že neuměla počítat, ale její tempo bylo doslova vražedné. Na plotě nakonec visí vlajka Porubáci a HF. V sektoru se nakonec schází asi 30 lidí, což na naše momentální poměry není vůbec špatné. Je až s údivem, s čím se postupem času dokážeme spokojit…

Hosté přichází na stadion o něco později, může jich být asi stejně jak nás a od začátku se projevují velice dobře. Zpívají vkuse, občas je jde slyšet méně, jindy zase více, ale v Ostravar aréně s její akustikou to bylo na jejich počet dobré. 

My naopak fandíme hrozně, i díky absenci bubnu, který dosloužil na utkání s Přerovem. Volíme tak hlavně tleskající pokřiky, ale jakoby se nikomu ani nechtělo fandit. O přestávkách se chováme disciplinovaně a zůstaváme skoro všichni v sektoru u vlajek, jelikož jsme si všimli, že pár Prostějováků se někam ztratilo. Čekáme co bude, většina je značně nervózní. Dnes to nejsme my, co chtějí lovit, ale jsme si vědomi kvalit soupeře, který je dnes u nás. Není to srabáctví, ale přirozený respekt. Pokud bychom měli strach, tak ty vlajky schováme, my ale čekali a přitom i výmýšleli náš vlastní postup. Tak trošku si myslím, že to měli oba tábory podobné v tom, že čekali, co ten druhý udělá. My jsme byli “domácí”, to ano, uvidíme jak to bude příště… Každopádně byl ve zduchu cítit neklid, nebylo to uvolněné jako v sobotu s Přerovem, kdy jsme si vyměnili ostrá slova ještě před začátkem. S Prostějovem to bylo jiné. Na nadávky došlo snad jednou nebo dvakrát. 1.12. hrajeme v Prostějově, pojedeme? 

Co se týče hokeje, tak k tomu se nemá cenu moc vyjadřovat. Kluci po prohraném zápase přišli poděkovat, však potlesku se nedočkali. Jen se ptáme, co se děje a sdělujeme, že jak my jsme zde pro Porubu a za Porubu, tak by měli být i oni!

Po zápase se už nic neděje a všichni vesměs odchází každý za svým. Bylo to utkání smíšených pocitů, ve kterém jsme se mohli po stránce supportu ukázat, avšak se to ne moc povedlo. Složit reparát můžeme v pondělí proti Kladnu a zejména ve středu, kdy v azylu hostíme v derby přátelský AZ Havířov!!!